Když byl Tiger Woods na absolutním vrcholu, tedy někdy na začátku milénia, existovaly studie, které dokonce dávaly do souvislosti pondělní růst akciových trhů s jeho nedělními triumfy na golfových hřištích. Tak silná byla euforie okolo Tigera. A optimismus, který vyvolávaly jeho vítězství. O patnáct let později je tato nálada pryč. Nejčastější slovo, které popisuje stav Tigerovy hry, je: „Smutné.“

Podobně o Tigerovi mluví i David Carter. „Je to nejlepší hráč všech dob. Ale od chvíle, kdy byl na vrcholu, se toho stalo hodně. Prošel si řadou peripetií, které ho přibrzdily,“ říká. Okamžitě by přitom podepsal trefnou hlášku veterána golfových novinářů Dana Jenkinse, když prorokoval Tigerovi, že překoná rekordních 18 vyhraných majorů Jacka Nicklause: „Zastavit ho mohou jen dvě věci – zranění a špatné manželství.“

Přesně to se Tigerovi stalo – zranění už nedílně patří k jeho kariéře a po spoustě záletů se mu rozpadlo manželství. Jsou to ale jediné důvody, proč se Tigerovo kouzlo vypařilo?

Ralph kdo?

V golfu jsou takové propady běžné a nevyhýbají se ani těm nejlepším. Ve třicátých letech minulého století patřil na špici Ralph Guldahl. „Ralph kdo?“ říkáte si možná. Guldahl vyhrál v letech 1937 a 1938 dva US Open v řadě, k tomu přihodil o další rok později titul z Masters, celkem vyhrál 16 turnajů na PGA Tour. Kdyby tehdy existoval světový žebříček, mohl mu kralovat. Jenže…

V roce 1939 dostal Guldahl nabídku, aby napsal golfovou příručku. Jakmile ji napsal, skončily jeho úspěchy. Naposledy vyhrál v roce 1940 – a pak v 28 letech s golfem skončil. „Guldahl prošel neuvěřitelnou proměnou – byl asi nejlepším hráčem na světě a stal se z něj někdo, kdo nemohl vůbec hrát,“ drbal si před časem hlavu Paul Runyan, devětadvacetinásobný vítěz turnajů zámořské série a dvou PGA Championship.

„V okamžiku, kdy si sedl, aby napsal tu knihu, přišel o celou svou hru,“ popisovala zase Ralphova žena Laverne. Natolik v knize analyzoval svůj švih, že ho to kompletně rozložilo.

Právě časté změny Tigerova švihu se nezamlouvají ani Davidu Carterovi. „Jen si spočítejte, kolikrát ho předělával,“ říká. On sám občas přemýšlí, co by Tigerovi poradil v roli jeho kouče: „Vím naprosto přesně, co bych mu řekl. Sedl bych si s ním a chtěl bych vědět, co pro něj golf znamená. Zda je stále ještě hladový, jaká je vůbec jeho motivace.“

V letech 1997 až 2001 vyhrál Tiger Woods 27krát a všichni další hráči vedle něj vypadali jako učni. Přesto ho dokázal na pozici světové jedničky dvakrát vystřídat David Duval, který ve stejném období vyhrál třináctkrát včetně majoru British Open. Zdálo se, že Duval může čelit fenomenálnímu Tigerovi, jenže v roce 2002 se jeho hra rozpadla – v letech 2003 až 2005 hrál 49 turnajů a jen osmkrát prošel cutem.

Duvala na rozdíl od Guldahla nezradila přílišná analýza vlastní hry, ale tělo. Série zranění ho stála kariéru.

Posedlost dokonalostí

Tiger není ani Duval, ani Guldahl. Za jeho pádem, stejně jako za jeho cestou na vrchol, stojí umanutost. Posedlost dokonalostí. A tvrdohlavá snaha o ni. „Tiger chtěl být perfektní ve všem. Chtěl mít perfektní švih a všechny překonat. Proto střídal špičkové kouče a proto je nakonec všechny opustil,“ uvádí David Carter.

Nejdříve jej vedl Butch Harmon, poté Hank Haney. Ani jeden z nich nedal Tigerovi, co chtěl. Ačkoli vévodil leaderboardu, už si maloval nové vzdušné zámky. Oba kouči přitom věděli, že za dobrou ránou je něco víc než jen dobrý švih. Jenže pak stejně přišel Sean Foley a nabídl Tigerovi to, co hledal – další změnu švihu.

Foley působí spíš jako profesor než golfový profík. A možná i tímto svým přístupem zlanařil Tigera v 35 letech ke kompletní přeměně. Měnili spolu nejen švih, ale i chipování a puttování.

„Problém je v tom, že golf není jen o statistice, o číslech. Golf se odehrává v hlavě, je to pocit. Důležitá je psychika, naladění. Někdy to není krásné, někdy ruce ani tělo neposlouchají, nedaří se. Hráči pak tlačí na pilu, tvrdě makají, ale místo toho se ocitnou v začarovaném kruhu. Je lepší nechat si odstup a spíše si vyčistit hlavu. Klíčem nejsou změny za každou cenu, naopak bývá lepší držet se své dosavadní cesty a věřit, že se to obrátí,“ říká David Carter.

Je přesvědčený, že s každou další změnou švihu zmizel malý dílek Tigerovy výjimečnosti. Směsice různých švihů překryla ten přirozený. Ten, s nímž vzal Tiger golfový svět útokem.

„Jakmile se ze hry vytratí lehkost a radost, je to problém. Hráč se trápí a sebedůvěru vystřídají rozpaky,“ dodává David Carter. Snažit se vycizelovat švih do nejmenšího detailu mu není vlastní. Sám říká, že někteří jeho svěřenci mají nyní lepší švih než on při působení na European Tour. „Golf ale přece není hrou pro roboty s dokonalým, unifikovaným švihem. Potřebujeme v ní všechny smysly, představivost, kreativitu. To jsou ingredience, které dělají hráče výjimečnými. To je na golfu krásné. A tak smutné na současné Tigerově hře,“ zakončuje David Carter.