Dobrý švih golfové turnaje nevyhrává

0
Snímek obrazovky 2015-09-07 v 11.09.11

Hrát golf se naučil se sedmičkou železem na pozemcích okolo domu svých rodičů v Jižní Africe. Snil o tom, že bude bojovat na nejlepších hřištích s nejlepšími golfisty. A dokázal to. Jako samouk se dostal až na European Tour, kde během patnácti let odehrál přes 370 turnajů a vyhrál mimo jiné Irish Open. Patřil do první stovky světového žebříčku a s golfem procestoval téměř celý svět. Před šesti lety zakotvil v Česku a jako kouč předává své zkušenosti především mladým talentům.

V rozhovoru pro GolfProfi Magazín vzpomíná třeba na hru s Tigerem Woodsem, hovoří o proměnách European Tour i o receptu na úspěch a přibližuje své plány do budoucna.

Golf jste hrál skoro na všech kontinentech. Která místa se vám vryla do paměti nejvíce?
Každá země je trochu jiná, má jiná golfová hřiště, a to mě na golfu baví. Odlišná bývá třeba i tráva. Když jsem hrál poprvé v Asii, nevěděl jsem pořádně, jak zahrát chip okolo greenů, protože tráva se naprosto lišila od té v Jižní Africe. Musel jsem se tehdy ptát místních, jak na to (smích). Ze zemí, které jsem navštívil, mi hodně utkvěly Indie a Filipíny. Překvapila mě obrovská chudoba, která tam byla. Lidé žili v neuvěřitelných podmínkách, což byl obrovský kontrast ke golfovým hřištím, která byla naopak perfektně udržovaná. Byly to úplně jiné světy.

Na jaké turnaje jste se vždy rád vracel?
Mám rád turnaje s historií a skvělým publikem. V Evropě jsem se těšil na BMW PGA Championship ve Wentworthu nebo třeba na Irish Open, kde jsem dokázal vyhrát. Povedené byly i turnaje v Americe, třeba Phoenix Open v Arizoně. Tam to víc připomínalo party než golfový turnaj, je to bláznivé místo. V Americe je golf větší show. Pamatuji si, že když jsem hrál poprvé v Americe, byl jsem ve flightu s Davisem Lovem III. Tehdy nás na prvním týčku ohlašovali podobně jako boxery v ringu před utkáním o titul. Navíc jamky byly obsypané lidmi od odpaliště až po green. Hodně jsem si to užíval.

Když je řeč o davech lidí na týčku, to by pro řadu smrtelníků znamenalo riziko infarktu… Jak těžké je postavit se na odpaliště s vědomím, že na vás zírají stovky očí?
Je to podobné jako v showbyznysu, člověk to zkrátka musí mít v sobě. Pokud zpěvák nedokáže zazpívat před pár lidmi, jak si může troufnout vystupovat před nabitým sálem? V golfu můžete být skvělým hráčem, ale když se nedokážete srovnat s tlakem, nemůžete to dělat. Pro mě je těžší hrát třeba před pěti lidmi než před pěti tisíci. Hrát před lidmi je součástí hry. To říkám i těm, které trénuji. Musí se s tím umět vyrovnat, musí vědět, jak pracovat s nervozitou, aby je neochromila, jak udržet nervy na uzdě a využít emoce ve svůj prospěch. Když jsem hrál finálové kolo na turnaji, a obzvlášť když jsem vedl, nemohl jsem spát. Byl jsem nervózní, ale zároveň jsem se těšil na to, co divákům ukážu.

Na European Tour jste strávil dlouhých patnáct let. Bylo to pro vás stále jedno velké dobrodružství, nebo na konci už spíše jen rutina?
Samozřejmě se to v průběhu času měnilo. Jako dítě jsem snil o tom, že budu hrát na skvělých hřištích proti výborným hráčům. A to se mi splnilo. Čím jsem byl starší, tím více jsem toho zažil, už to pro mě nebylo tak nové a vzrušující, bylo těžší hledat motivaci ve stejných věcech. Ovšem vždy jsem si golf dokázal náramně užít.

Jak moc se evropská série proměnila od dob, kdy jste ji hrál?
Když jsem hrával, sezona začínala v březnu, končilo se v říjnu, mezitím jsme měli pět měsíců volno. Mohli jsme odpočívat, užívat si život, dobít baterky, načerpat síly. Nyní se hraje prakticky celoročně, navíc se hodně cestuje – turnaje jsou v Austrálii, Jižní Africe nebo Číně. Také švih je agresivnější. To jsou faktory, které vedou k většímu počtu zranění.

Měli by mít tedy hráči volnější kalendář?
Tvrdím, že golf není všechno, je to jen jedna část života. Pokud se jím chcete živit, musí to být něco, co děláte rád. Recept na úspěch je – cítit vášeň. Když si ji zachováte, vydržíte u něj dlouho. Ale k tomu je potřeba odpočívat, trénovat, věnovat se také něčemu jinému. Jenže golfisté v současnosti hrají pořád, bojují o každý cut a jsou pod velkým tlakem, když neuspějí.

Měl jste šanci zahrát si s mnoha skvělými hráči. Jak na ně vzpomínáte?
Vždy jsem se rád družil, kamarádil jsem se spoustou hráčů ze všech koutů světa. Ale špičkoví hráči jsou trochu jiná liga. Na turnajích je moc nepotkáte, mají spoustu jiných povinností. Naší šancí vždy bylo přidat se k nim při cvičných kolech. Když jsme třeba viděli Seva Ballesterose, že míří na hřiště, hned jsme byli na nohou, abychom si s ním mohli zahrát. Přiběhli jsme k němu, zeptali se, zda se můžeme přidat, pokynul, že ano, a šlo se. Měl jsem možnost hrát i s Bernhardem Langerem, to byl další úžasný zážitek.

Zahrál jste si i s Tigerem?
Ano a bylo to zvláštní kolo. Na začátku jsme si potřásli rukou, představili se, a pak už jsme nepromluvili ani slovo. Nic takového jsem předtím nezažil. Vždycky jsem si při kole s parťáky povídal o všem možném. S ním to bylo jen „Ahoj“ a „Díky“. Absolutně se koncentroval, nekoukal nalevo napravo. Navíc kamkoli se vrtl, šli s ním fotografové, davy lidí, ochranka.

O čem se tedy hráči baví během kola, pokud zrovna nemlčí jako Tiger Woods?
Vtipkuje se, řeč je o ženách, jiných sportech, rodině, kde se dobře jí, kde bydlí, kdo staví dům a jak se to daří… Je to prostě nezávazný pokec o čemkoli, co člověku přijde na jazyk (smích). Cílem je být uvolněný, nemyslet jen na techniku. To je chyba mnoha golfistů.

Že myslí na techniku?
Ano. V golfu je spousta dalších věcí, s nimiž je potřeba se vyrovnat. Třeba emoce, smůla, špatný spánek, zpackaný začátek kola, trojputty… Technika je poslední věc, na kterou by měli na hřišti myslet. Klíčové je soustředit se na ránu, a pak vypnout. Až do další rány. Když házíte míčem, také nepřemýšlíte o technice. Jednoduše ho popadnete a hodíte. Můžete ho házet přes hlavu, pod kolenem, vzadu za zády, a ani jednou přitom nebudete přemýšlet, jak to udělat, kde mít nohu, jak se při tom otočit apod. Prostě to uděláte. Golf je potřeba hrát stejně. Nejsme stroje, bezchybný švih neexistuje. Jenže golfisté se učí v jednom kuse švihat, místo aby se učili hrát golf. Bláznivé.

Když se nechci učit švihat, ale hrát golf, co mám dělat třeba na drivingu?
Lidé pálí stále stejnou holí, na stále stejné cíle, dělají stejné švihy. Ale tak to přece na hřišti nevypadá. I na drivingu se dá hrát opravdový golf. Kolikrát na hřišti zahrajete driverem desetkrát za sebou? Musíte střídat hole, typy ran. Když jsem se učil hrát golf, měl jsem jednu hůl – sedmičku železo – a hrál jsem okolo domu. Musel jsem tou sedmičkou železem zahrát loby, chipy, dlouhé rány, všechno… A naučil jsem se hrát golf. Důležitější je, jak hůl použít a situaci vyřešit, ne jen švihat podle kopíráku jednu ránu za druhou. Dobrý švih golfové turnaje nevyhrává.

Určitě se vás lidé ptají, zda se můžete podívat na jejich švih. Co jim odpovídáte?
Říkám jim: Samozřejmě, ale na co se mám dívat? Co chcete udělat, zlepšit? Jak to vidíte vy? Vnímám to spíše jako dialog o tom, co by chtěli ve svém švihu zlepšit. Ve výsledku budou mít dobrou techniku, ale dojdou k ní „netechnickou“ cestou. Bude to pro ně větší zábava, nebudou se cítit ponižováni?? a poučováni.

Trénujete hodně mladých a talentovaných hráčů. Co je podle vás potřeba, aby uspěli?
Každý úspěšný hráč potřebuje mít svůj recept. K cíli vás neprotlačí pytle peněz, pokud nemáte recept, který funguje. Tiger Woods i Rory McIlroy jsou fenomenální hráči, přitom ani jeden není z bohaté rodiny. Měli ale stabilní dětství a našli svůj recept. Tigerův táta byl v armádě a vtiskl mu disciplínu, respekt i ochotu k tvrdé práci. Tou hlavní věcí ale bylo, že Tiger golf miloval, bavil se jím a kromě něj dělal spoustu dalších sportů. A to je právě ten recept.

Jaký byl váš recept?
Prvním krokem bylo, že mi táta představil golf. Dal mi příležitost hrát, pracovat v klubu i na hřišti, koučovat, nastavovat hole. Nejezdil jsem na golfové kempy do Španělska, nebydlel jsem v pětihvězdičkových hotelech. Táta za mě neutrácel žádné velké peníze. To byl můj recept. Samozřejmě nejsem žádný Tiger ani Rory, ale myslím, že je fůra dětí, které by chtěly prožít to, co jsem s golfem prožil já.

To rozhodně ano. Co byste poradil jejich rodičům?
Že děti musí zůstat dětmi, užívat si přátele, rodinu, různé sporty. Nemusí přece být světovými šampiony ve dvanácti. Jistě, Tiger s Rorym uspěli mladí, ale třeba Vijay Singh se prosadil až mnohem později. Nick Price hrál opravdu dobře až ve čtyřiceti, stejně jako Jay Haas nebo Miguel Ángel Jiménez. Každý je zkrátka jiný a na vrchol nevede žádná zkratka. Je to dlouhodobá cesta. Existuje koneckonců dlouhá řádka hráčů, kteří uspěli ve čtrnácti, ale pak o nich nikdo neslyšel. Zvládnout přechod od amatérů k profíkům není jednoduché. Takže abych to shrnul – poradil bych rodičům, aby svým dětem vytvořili dobré prostředí, v němž se nebudou bát dělat chyby, hrát špatně. To je v pořádku a patří to k procesu výuky golfu.

Žijete v Česku už šest let – jaké tady máte ambice?
Chtěl bych změnit vnímání golfu, aby ho lidé vnímaly více jako hru, sport, nikoliv záležitost statusu. V Česku je stále velký prostor pro růst, golf je tady pořád vnímaný jako hodně drahý, příliš komplikovaný, se spoustou bariér. Má snobskou image. Žil jsem ve Švédsku a ve Skandinávii je golf sportem pro všechny. Švédsko má statisíce hráčů, masivní základnu, ve Finsku hrají golf třeba řidiči autobusů či uklízečky. Tady to tak není. Je na čase změnit golf, to, jak se na něj díváme, povzbudit lidi ke hře.

Jak na to?
Mám pár nápadů a začal jsem je už i realizovat. Protože mi v Česku chyběl klubový pocit, pustil jsem se do nového dobrodružství a založil si vlastní golfový klub. Je určený všem, kteří vidí golf podobně jako já. Rád bych také zavedl do golfu systém členství, jaký funguje např. v posilovnách. Dnes je pomalu každý členem v nějakém fitku. Já chci v golfu nabízet v rámci takového členství lekce zaměřené na chipování, puttování, hru z písku apod. Členství nebude drahé, aby si ho mohli lidé dovolit. Věřím, že se díky tomu podaří dostat do hry více lidí, že začátečníci přičichnou ke golfu a vyzkouší si ho.

Golf je konzervativním sportem. Potřebuje podle vás změnu?
Ano, ale nechci ho měnit z gruntu. Můžeme se stále držet tradic, nosit trička s límečkem, to je fajn. Ale důležité je, aby byl vnímán jako zábava – nenáročná a nepříliš drahá. Potřebujeme zbourat některé bariéry. Je nesmysl mít handicap, když nechcete hrát turnaje. Lyžování je nebezpečnější než golf, ale obdobu zelené karty k němu nepotřebujete. V golfu je důležité znát, jak se chovat na hřišti a jaká jsou pravidla. To je vše a můžete jít hrát. Chce to pohodovější přístup. Na západ od nás už to začalo – v Americe či Anglii mají drivingy, které připomínají bowling. Hraje tam muzika, je to jako v zábavním klubu, mladí se skvěle baví. To je jedna z cest, jak zvýšit popularitu golfu.

Zdroj: Rozhovor s Davidem Carterem pro GolfProfi Magazín

Žádné komentáře