Byl jsem tam aneb Moje vzpomínky na The Open

0
6a03ca7ec6db12b9b0f525ae1bc34eee

Měl jsem štěstí, že jsem si ve své kariéře mohl zahrát The Open. A dokonce hned dvakrát. Není to mockrát, ale naplňuje mě to radostí. Je skvělé, že se mi to vůbec povedlo, protože jsem o tom snil už od šestnácti, když jsem sledoval svůj vzor Seva Ballesterose, jak na nejstarším turnaji planety dokonal vítězný hattrick. Od té chvíle jsem chtěl taky vyhrát The Open. Nebo tam alespoň hrát.

Sevova hra jako by byla přímo stvořena právě pro tento major. Dokázal si poradit i v těch nejbláznivějších momentech. Nejenže se při nich zachránil, dokázal navíc i skórovat. Jen si vzpomeňte na ránu, kterou Seve odpálil v roce 1979 při svém prvním vítězství na The Open z parkoviště. Poslal tehdy míč na deset metrů k jamce a následně puttoval do birdie! Neuvěřitelné…

Ale nejen díky Sevovi se zrodila má vášeň pro The Open. Pro nás Brity jednoduše znamená tento turnaj všechno. Je to nejdůležitější podnik v našich golfových životech. Něco, co stavíme nade vše ostatní. Je zkrátka The Open – a pak jsou další turnaje.

Mohl jsem hrát The Open třikrát

Když jsem si poprvé zahrál na The Open v roce 1998, splnil se mi životní sen. Už o dva roky dříve jsem tomu byl blízko. Tehdy jsem hrál kvalifikaci o start v hlavním turnaji a dostal se do play-off. Jenže to byl tehdy asi nejhorší play-off golf v historii. Zahrál jsem bogey na první jamce, přesto jsem prošel dál. Na druhé jamce jsem zahrál dokonce double-bogey, a přesto jsem získal pozici prvního náhradníka. Hrál jsem všechna cvičná kola a čekal, jestli budu mít šanci se předvést i na samotném The Open.

Tehdy to nevyšlo, v roce 1998 na Royal Birkdale (tam se bude hrát letos) jsem už ale nechyběl. A bylo to neskutečné. Dokonalý zážitek. Hřiště je uprostřed Spojeného království, přišlo hodně diváků a vytvořili úžasnou atmosféru na obrovských, nabitých tribunách. Zahrál jsem si dokonce i s obhájcem trofeje Justinem Leonardem, který vyhrál o rok dříve na hřišti Royal Troon. Prošel jsem cutem a skončil na děleném 44. místě. Rok na to v Carnoustie jsem už cut nedal, ale i tak to bylo skvělé. Zase.

V obou případech to byl klasický linksový golf – jinde se ostatně The Open ani nehraje –, kdy člověka hřiště pokouše, i když mu k tomu nechce dát šanci. Takové jsou linksy. Bylo to brutální, chodil jsem z hřiště úplně zbitý. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Musel jsem být soustředěný při každé ráně, jinak hrozil průšvih. Nešlo vypustit nic, ani na tu nejkratší možnou chvíli. Když člověk minul, měl po nadějích. Double můžete zahrát tak snadno, jako když lusknete prstem. Je strašlivě jednoduché chybovat. Proto je The Open tak náročný. A proto je také tak skvělý.

Žádná nervozita, ale vzrušení

Na The Open jsem při svých dvou startech necítil nervozitu. To, co jsem cítil, bylo obrovské vzrušení. Už od první chvíle, co jsem tam přijel. Užíval jsem si atmosféru, lidi, všechno okolo. Každičkou minutu. Šanci, že mohu hrát po boku skvělých hráčů.

Zahrál jsem si nejen s Leonardem, ale třeba i s Billym Mayfairem, cvičné kolo jsem odehrál s Nickem Faldem… To už přece nemohlo být lepší! Vždyť okolo mě byli ti nejlepší hráči planety, opravdové legendy. Bylo to tak úžasné, že se tomu až nechce věřit. Takovou koncentraci hvězd člověk na běžných turnajích nepotká. Proto to bylo také tak výjimečné. A proto mi tyto chvíle zůstanou navždy v paměti.

 

Zdroj foto: https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/originals/6a/03/ca/6a03ca7ec6db12b9b0f525ae1bc34eee.jpg

Žádné komentáře