Jak se pozná dobrý kedík? Dělá, co po něm profík chce.

0
mackay-mickelson-092610-640x360

Dobrý kedík je pro každého profesionála klíčem k úspěchu. Jak se ale kvalitní caddie hledá? A jak se nastavují role mezi ním a hráčem? David Carter například říká, že není dobré, když je vztah příliš osobní. Důležité je podle něj zachovat si od caddieho odstup a udržet si pozici šéfa. Vztah, který má Phil Mickelson se svým kedíkem Jimem „Bonesem“ Mackayem je podle něj výjimečný.

„Není dobré trávit s kedíkem až příliš hodně času. Pro udržení zdravého vztahu je potřeba oddělit svůj pracovní a volný čas,“ říká anglický profesionál. Když už pro nic jiného, tak si pak alespoň mají hráč s caddiem na hřišti co říct. „Když spolu netrávíte každou chvilku, máte témata, která je možné probrat. Třeba co jste viděli včera v televizi. To člověk hodně ocení hlavně v posledním kole na turnaji, když vede. Není nic horšího, když je v takové chvíli ticho. Když není o čem mluvit.“

David Carter si proto s každým svým kedíkem nastavoval určité hranice. A ty se v průběhu spolupráce neměnily. Bez ohledu na to, kolik sezon spolu strávili. „Jednoho kedíka jsem měl po svém boku šest nebo sedm let. Je fajn mít stabilního kedíka, ale každý hráč se k tomu staví jinak. Jsou i profíci, kteří každých pár měsíců hledají někoho nového,“ usmívá se David Carter.

Vztah Phila Mickelsona a „jeho“ Bonese je podle Cartera výjimečný. „Jsou spolu tak strašně dlouho, že už jsou naprosto propojení. Znají se, jejich rodiny se znají. Stoprocentně jsou přátelé, funguje to u nich úplně jinak, než jsem byl zvyklý já. Ale proč ne, když to hráči vyhovuje, tak to není problém,“ pokyvuje hlavou.

Ostatně hráčů, kteří měli a mají ke svým kedíkům hodně blízký vztah, je celá řada. Třeba takový Jim Furyk a Mike „Fluff“ Cowan nebo Colin Montgomerie a Alister McLean. Také Steve Williams strávil po boku Tigera Woodse dlouhá léta. Naopak třeba Seve Ballesteros či Miguel Ángel Jiménez kedíky často měnili.

Zkušeností na rozdávání

David Carter rád vzpomíná na rok a půl, kdy mu kedil Pete Coleman. Chlapík, který předtím nosil bag takovým velikánům, jakými byli Bernhard Langer či Ballesteros. „Byl dražší než ostatní kedíci, ale stálo to za každou penci. Bylo skvělé s ním pracovat. Říkal mi příběhy, které zažil s Langerem nebo Sevem, čerpal jsem z jeho úžasných zkušeností. Vždyť vyhrál v pozici kedíka přes padesát turnajů. To je ohromné číslo,“ líčí David Carter.

Na dobré kedíky se na tour vždy „stojí fronta“. Hráči se s kedíky dobře znají, vědí, jak pracují, co dokážou, povídají si o nich a předávají si zkušenosti. „Je to jako se špičkovými fotbalisty. O Rooneym, Ronaldovi, Messim nebo Xavim také fanoušci moc dobře vědí, že jsou skvělí. Stejně tak se ví o prvotřídních kedících. Je pravidlem, že špičkoví hráči mají špičkové kedíky,“ vypráví David Carter.

Proto ani chvíli neváhal, když se dozvěděl, že je Coleman volný. Okamžitě zvedl telefon a nabídl mu práci. Coleman nabídku přijal a hned další týden se už u něj hlásil. Carter říká, že zkušený caddie je poklad. „Mladí, nezkušení kedíci jsou nadšení, plní energie, do všeho jdou po hlavě. Starší chlapíci jsou kliďasové, nic je nerozhází, mají spoustu zkušeností z velkých turnajů. Když se pak člověk dostane do situace, že může vyhrát turnaj, vědí, co udělat, jak hráče zklidnit,“ říká.

Příběh Grega Normana

Vždy je ale nejdůležitější, aby kedík dělal to, co vyhovuje hráči. David Carter vzpomíná na Grega Normana, který se musel na turnaji v Anglii obejít bez obvyklého kedíka. Vybral si jiného a řekl mu: „Budeš mi nosit bag a říkat vzdálenosti. Hole si budu vybírat sám, stejně tak si budu sám číst putty. Chci, abys byl v šatně hodinu před prvním odpalem. To je vše, nic víc nepotřebuju.“

Když pak Norman vyhrál, děkoval kedíkovi za skvělou práci. Ten se ošíval, že to nic nebylo, že jen nosil bag. Ale Norman mu oponoval: „Kdepak, byla to vážně skvělá práce. Udělal jsi přesně to, co jsem po tobě chtěl.“

To bývá občas problém. Někteří kedíci cítí, že musí pro hráče udělat vše, co je v jejich silách. Vnímají to jako svou povinnost. „Ale dobrý caddie dělá jen to, co po něm chce jeho hráč. Zeptá se, co má dělat, kde má být, co se od něj čeká. O tom rozhoduje hráč, proto je v tom páru šéf. Musí být vždy po jeho,“ zdůrazňuje David Carter.

A na závěr dodává, že to nejhorší, co může hráče na turnaji potkat, je, když nemůže najít svého kedíka. „Není větší stres, než když před startem kola pobíháte všude možně a hledáte ho. Ptáte se na něj ostatních kedíků a hráčů a on není nikde k nalezení,“ směje se anglický profík.

Zdroj fotografie: pga.com

Žádné komentáře